MARIE MONTESSORI

Maria Montessori se narodila roku 1870 v Italské Chiaravalle. Byla všestranou pedagožkou, lékařkou, filozofkou a vědkyní.

V roce 1896 byla jako první žena v Itálii promována doktorkou medicíny. Začínala jako asistentka na neurologicko-psychiatrické klinice Římské univerzity. Specializovala se na dětskou psychologii, zvláště se zajímala o mentálně retardované a zanedbané děti a jejich výchovu a rozvoj. Maria Montessori absolvovala stáž na neuropsychiatrické klinice v Paříži v Séguinově ústavu pro výchovu neurologicky postižených dětí. Velký vliv na ni mělo absolvování kurzů S. Sergiho na Filosofické fakultě pařížské Sorbonny. Seznámila se s metodou francouzského lékaře Jeana-Marc-Gaspard Itarda, učitele hluchoněmých, který pro jejich výchovu a výchovu mentálně retardovaných vyvinul sensorické tréninkové materiály. Ve své praxi dále pokračovala jako dětská lékařka, zabývala se vzděláváním lékařů – pedagogů, vedla katedru antropologie na univerzitě v Římě. V roce 1908 opustila práci aktivní lékařky a začala se věnovat pedagogické činnosti.

6. ledna 1907 otevřela Dům dětí určený pro děti předškolního věku z chudého předměstí San Lorenzo v Římě. Zde zaznamenala ještě větší úspěch, její „metoda“ začala vzkvétat. Když úspěšně použila svůj přístup na postižených a chudých dětech, pokročila k založení školy pro děti zdravé.

Své poznatky týkající se života a výchovy dětí zaznamenala do svých knih. Práce Marie Montessori není založena na teorii, její síla spočívá v praktickém uskutečňování myšlenek. Převážnou část jejich prací tvoří výklady pozorování dětí a zdůvodňování pedagogických přístupů.

Vystudovala medicínu, filosofii a psychologii, zabývala se antropologií, biologií a pedagogikou. Po celý život nepřestávala studovat. V její práci se vzájemně ovlivňovala teorie a praxe.

Kladla důraz na výchovu k míru a jiné vnímání dítěte, to znamená věnování větší pozornosti svobodě dítěte, jeho pohybu, soběstačnosti, nezávislosti na druhých a respektování jeho potřeb. Další významnou složkou pro výchovu k míru je prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a je vychováváno. Prvním životním prostorem, ve kterém dítě hledá mír je rodina, která má za úkol pro dítě vytvořit prostor lásky, porozumění, klidu a harmonie.

Kromě rodiny plní i škola důležitou úlohu ve výchově k míru. Spolupráce mezi školkou, školou a rodinou by měla vést k podporování individuality dítěte a jeho práv. Musíme brát na zřetel, že dítě patří do lidské společnosti a nese v sobě budoucnost lidstva. Ta by se mohla dotýkat jednoho z nejdůležitějších přání Marie Montessori a to, aby lidé žili na celém světě v míru, přátelství a porozumění.

Na základě svých zkušeností a vlastního pedagogického cítění jedny z přednášek zaujímaly stanovisko k otázkám souvisejícím s výchovou a mírem, byly to např. přednášky: „Mír a výchova“ (Ženeva 1932), „Pro mír“ (Brusel 1936), „Význam výchovy pro uskutečnění míru“ (Amersfoort 1936), „Vychovávejte k míru“ (Kodaň 1937) a „Vychovávejte pro mír“ (Londýn 1938).

V letech 1939 – 1946 i přes velkou nepřízeň politické situace neúnavně pracovala v Indii, kde také vznikl název Kosmická výchova .Jejímu učení se dostalo velkého ohlasu v Indii a celé jihovýchodní Asii.

Po návratu z Indie žila v Holandsku. Stále neúnavně přednášela ve výcvikových kurzech a publikovala.

V roce 1950 byla v anketě newyorských Times označena nejpozoruhodnější ženou l. poloviny 20. století.

Dvakrát byla za svoji celoživotní usilovnou a humanisticky orientovanou práci nominována na Nobelovu cenu míru.

Maria Montessori zemřela 6. května 1952 v Noordwijk aan Zee v Holandsku, těsně před svými dvaaosmdesátými narozeninami mezi přípravami na cestu do Ghany.