MONTESSORI PEDAGOGIKA

Montessori pedagogika je již sto let starý propracovaný systém výuky. Jeho autorkou je italská lékařka a psycholožka Marie Montessori. Její práce není jen teorie, ale vychází především z pozorování dětí. Dnešní moderní technologie a nové výzkumy v neurologii potvrzují to, co ona před 100 lety pouze vypozorovala.

Montessori pedagogika používá názorné didaktické pomůcky, které v sobě obsahují vždy zpětnou vazbu – dítě samo pozná, kdy úkol úspěšně dokončilo. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu. Vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.

Marie Montessori si všimla, že děti do 6 let procházejí tzv. senzitivními obdobími. Montessori vypozorovala, že se v předškolním věku vyskytují období, během nichž je dítě nejlépe připraveno přijmout a zvládnout určitou zkušenost nebo dovednost.

Pokud dítě pracuje na aktivitě, která odpovídá jeho senzitivnímu období, koncentruje pozornost natolik, že přestává vnímat okolí a je naprosto soustředěné. Je schopno u této aktivity vydržet někdy neuvěřitelně dlouho, ale někdy je to i jen pár minut. A to do okamžiku vnitřního uspokojení a nasycení. V těchto chvílích bychom jej neměli rušit a od práce jakkoli odtrhovat, protože pracuje na svém vývoji a dochází k postupné normalizaci. Soustředění bývá doprovázeno rytmickým pohybem rukou, dochází k opakování úkonu. Dítě vypadá jako někdo, kdo si právě dobře odpočinul, kdo je plný života a kdo právě prožil něco velmi radostného. Tehdy se také nejlépe učí, kdykoli jindy to bude už s daleko větší námahou.

Montessori učitel není ten, který děti násilně krmí informacemi, ale ten, který pracuje především sám na sobě. Velmi důležitý je především přístup k dítěti. Nestačí mít pouze teoretické vědomosti. Učitel se musí především vnitřně připravovat tak, aby se postupně zbavil všech zakořeněných defektů, které stojí v cestě jeho zdravým vztahům k dětem.

Činnost učitele by se dala rozdělit do tří oblastí:

1. Učitel vytváří pracovní prostředí, udržuje prostředí i pomůcky v nejlepším pořádku. Pečuje rovněž o sebe, aby působil přitažlivě, příjemně, klidně a důstojně.
2. Učitel musí umět děti nadchnout k práci, děti pobavit a zaujmout. Současně musí umět děti klidně odvést od rušivých aktivit.
3. Pokud dítě začne soustředěně pracovat, nesmí jej učitel žádným způsobem vyrušovat. Nejdůležitější rada je: Jakmile se objeví soustředěná činnost, dělejte, jako by dítě přestalo existovat.

Děti v montessoriovských školách mají volnost, volnost pohybovat se, volnost spolupracovat, pracovat na své vnímavosti. Nemají ale volnost marnit čas, poškozovat věci nebo rušit ostatní.

Pro M.M. je volná práce je základní a nejdůležitější učební forma. Práci chápala především jako práci na sobě samém. Volná práce respektuje zájmy dítěte, které se nachází v určité vývojové fázi a v „senzitivním období“, kdy se činnosti, kterými se zabývá učí nejlépe a nejefektivněji. Vzhledem k nutnosti dodržet náplň učiva danou školskými předpisy, je volná práce regulována dovedným učitelem k podchycení zájmu i o témata, která by si děti samy nevybraly.

Svoboda pohybu a aktivity umožňuje dětem rozvíjet své dovednosti a dosáhnout nezávislosti. Svoboda volby je učí zodpovědnosti tím, že jim dovoluje dělat rozhodnutí a prožívat následky svých činů. Takže svoboda v Montessori smyslu je pozitivní, činnorodá, tvořivá.

Pokud dítě není normalizované, je třeba určit hranice. Pokud to bude fungovat, můžeme hranice posunout. Pokud dítě není normalizované, tak mu svoboda nepomůže, neumí ji zvládnout.

Věkově smíšené třídy jsou důležitým principem didaktiky Montessori, s jehož pomocí se děti mnohem rychleji a přirozeněji učí od sebe navzájem a ve vzájemné spolupráci. Zpravidla jsou doporučovány tři věkově smíšené úrovně, které odpovídají třem vývojovým stupňům. Samozřejmě je možné členit děti do smíšených skupin i jinak. A to hlavně podle místních podmínek školy. Ideální stav je sloučení tří po sobě jdoucích ročníků do jedné třídy.

Věkově smíšené skupiny v jedné třídě příznivě přispívají ke společenskému a emocionálnímu rozvoji dětí. Montessori pozorovala, že starší a více společenští svěřenci často převzali iniciativu a učili mladší děti, jak správně použít pomůcky a jak se zachovat v dané situaci. Mladší byli pak výkladu starších přístupnější.

Jedna z věcí, která je Montessori pedagogice neprávem vytýkána je přílišná svoboda, a to, že si děti mohou dělat, co chtějí. Jde však o chybné pochopení a výklad. Předně si musíme uvědomit, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže jakékoli negativní nebo destruktivní chování se nepodporuje. To co M. M. vyzdvihuje je svoboda volby činnosti dítěte. Tato svoboda volby úzce souvisí s tzv. senzitivními obdobími, které každé dítě má v období od narození do 6 let. To znamená, že je vnímavější k určité dovednosti. Děti tedy mají volnost tvořit a pracovat, ale nemají volnost marnit čas, poškozovat věci nebo rušit ostatní. Úkolem vychovatele je připravit dítěti prostředí tak, aby dítě motivoval k činorodé práci. Pokud je dítěti umožněno pracovat podle jeho potřeb, dochází k fenoménu „normalizace“, kdy se dítě stává normální. Vytrácejí se některé negativní projevy, jako je nepořádnost, neposlušnost, sobectví, hádavost a nevyrovnanost, ale i některých „pozitivních“ vlastností, jako je třeba hravost, oddanost druhým, schopnost se podřídit apod. Dítě se začne projevovat jako klidné, umí se ovládat a stane se disciplinované. Disciplína však není vynucena z vnějšku, ale dochází k sebekázni. Působí tedy vnitřní energie k ovládnutí sebe sama.